Česká televize na burze? Plán, kdy by si jí Češi mohli přímo koupit

Debata o České televizi se v posledním roce točí kolem jediné otázky: kdo ji bude platit. Vláda chce od roku 2027 zrušit televizní poplatky a financovat ČT přímo ze státního rozpočtu, a to částkou nižší, než má dnes. Kritici varují, že televize placená z rozpočtu bude závislá na vůli každé vlády. Existuje ale i třetí, zatím jen teoretická cesta, o které se nemluví: dát Českou televizi na burzu. Televize by vydala akcie, část si ponechala, postupně je prodávala a fungovala by z reklamy. Diváci by ji pak nevlastnili přes poplatek, ale napřímo, jako akcionáři.

Zní to jako provokace, ale stojí za to tu myšlenku domyslet. Ukáže totiž, co veřejnoprávní televize vlastně je a proč funguje tak, jak funguje.

Odkud má ČT peníze dnes

Čísla ukazují hlavní háček celé myšlenky. Klasická reklama dnes České televizi vynáší jen kolem 140 milionů korun ročně, tedy méně než dvě procenta rozpočtu. Není to tím, že by ji nikdo nechtěl. Zákon ČT reklamu téměř zakazuje. Smí ji vysílat jen na ČT2 a ČT sport, nejvýše půl procenta denního vysílacího času, a výnos z reklamy na ČT2 navíc odvádí Státnímu fondu kultury. Na ČT1, ČT24 a ČT :D se reklama nevysílá vůbec.

Proč to dnes ani nejde

Česká televize není firma. Je to veřejnoprávní instituce zřízená zákonem z roku 1991, která nemá vlastníka ani základní kapitál. Nepatří státu, vládě ani nikomu jinému. Dohlíží na ni Rada ČT volená Poslaneckou sněmovnou. Není tedy co rozdělit na akcie.

Aby šla ČT na burzu, musel by parlament nejdřív změnit zákon a z instituce udělat akciovou společnost. Ani pak by si sama sebe na burzu dát nemohla v doslovném smyslu. Firma nemůže vlastnit většinu vlastních akcií, a pokud nějaké drží, nemá z nich hlasovací práva. Balík akcií na postupný prodej by musel držet někdo jiný: stát, zvláštní nadace nebo fond, který by výnos z prodeje posílal zpět do televize.

Jak by to mohlo fungovat

Teoretický model by vypadal takto. Zákon promění ČT na akciovou společnost a akcie převede na nezávislou nadaci. Ta při úpisu prodá veřejnosti například 20 až 30 procent, přednostně drobným investorům, a postupně by další podíly prodávala. Peníze z prodeje by tvořily rezervu pro přechodné období. Zákonné limity na reklamu by zmizely a televize by se postupně přesunula z poplatků na reklamní příjmy, podobně jako Nova a Prima.

Pro diváka by se změnilo hlavně jedno: místo povinného poplatku 150 korun měsíčně by si mohl akcii koupit dobrovolně. Kdo by chtěl, měl by svůj podíl na televizi, hlas na valné hromadě a případně dividendu. Kdo by nechtěl, neplatil by nic.

Uživila by se ČT z reklamy?

Tady se teorie začíná komplikovat. Televizní reklamní trh v Česku dnes ovládají dvě skupiny, Nova skupiny PPF a Prima skupiny GES, které si podle odhadů agentur dělí naprostou většinu peněz. Reklamní čas je navíc omezený. Inzerenti se v posledních letech potýkali spíš s jeho nedostatkem a ceny reklamy rostly rychleji než inflace.

Česká televize by do tohoto trhu vstoupila s velkou výhodou. ČT1 patří k nejsledovanějším stanicím a ČT sport vysílá olympiádu i hokejové mistrovství. Nový volný prostor by ceny reklamy srazil dolů, Nova a Prima by přišly o část tržeb a trh by se rozdělil na tři díly. Pro inzerenty dobrá zpráva, pro soukromé televize výrazně horší. Lze čekat, že by proti takovému kroku tvrdě lobovaly. Proti reklamě na ČT se ozývají už dnes, při každé změně zákona.

Otázkou je i výše příjmů. Aby ČT pokryla současný rozpočet 8,5 miliardy, musela by z reklamy získat zhruba tolik jako dnešní největší komerční televize. To je nereálné. Realističtější je, že by se televize musela výrazně zmenšit, zrušit méně sledované kanály a omezit nákladnou vlastní tvorbu.

Kolik by taková firma stála

Hrubé cvičení: pokud by ČT po přechodu na reklamu dosáhla tržeb 4 až 5 miliard korun a provozní marže 15 až 20 procent, provozní zisk před odpisy (EBITDA) by činil kolem 0,6 až 1 miliardy korun. Evropské televizní skupiny se dnes obchodují zhruba za pěti- až sedminásobek EBITDA. Česká televize by pak měla hodnotu v řádu jednotek miliard korun, tedy méně, než dnes činí jeden roční výběr poplatků.

Důvod je prostý. Lineární televize není u investorů oblíbená. Diváci odcházejí ke streamovacím službám a na YouTube, mladší publikum klasické vysílání téměř nesleduje a reklamní peníze se přelévají ke Googlu a Metě. Akcie evropských televizí jako ProSiebenSat.1 nebo ITV v posledních letech výrazně ztratily. Investor by kupoval firmu ve strukturálně klesajícím oboru.

Má to vůbec precedent?

Ano. Francie v roce 1987 privatizovala tehdy veřejnoprávní TF1, nejsledovanější francouzskou stanici. Polovinu koupila stavební skupina Bouygues, desetina připadla zaměstnancům a zbytek se prodal na burze. TF1 je kótovaná dodnes. Veřejnou službu ale ve Francii převzaly jiné, státem financované stanice skupiny France Télévisions. Privatizace tedy veřejnoprávní televizi nenahradila, jen jednu stanici převedla do komerčního světa.

Britská vláda v roce 2022 chtěla prodat Channel 4, který sice patří státu, ale už dnes se financuje z reklamy. Po odporu odvětví i části vlastních poslanců od plánu v roce 2023 ustoupila. Kanál zůstal státní, jen dostal víc volnosti ve vlastní tvorbě.

Hlavní problém: akcionář chce zisk

Nejzávažnější námitka není finanční. Veřejnoprávní televize má plnit veřejnou službu: vysílat zpravodajství, regionální a menšinové pořady, dokumenty, vzdělávání, vysílání pro neslyšící i programy, které se komerčně nevyplatí. Firma kótovaná na burze má naopak povinnost starat se o hodnotu pro akcionáře. Ty dvě role se střetnou při každém rozhodnutí o programu.

Reklama navíc mění obsah. Televize, která žije z inzerentů, přirozeně honí sledovanost ve skupině 15 až 54 let, o kterou inzerenti stojí nejvíc. Pořady pro seniory, děti nebo menšiny by šly jako první. Zpravodajství by bylo pod tlakem velkých zadavatelů reklamy. Proto většina evropských zemí financuje veřejnoprávní média z poplatků nebo daní a reklamu jim omezuje.

Myšlenka „lidé by televizi vlastnili napřímo“ je přitom lákavá jen napůl. Po úpisu by se akcie začaly přesouvat k těm, kdo mají nejvíc peněz. Zkušenost z kupónové privatizace ukazuje, že rozptýlené akcie drobných investorů často skončí u několika velkých hráčů. Česká televize by se tak mohla stát další mediální firmou v rukou miliardáře, tedy přesně tím, čemu má veřejnoprávní model zabránit.

Co by z myšlenky šlo vzít

Burza jako náhrada veřejného financování nedává smysl. Některé její části ale v debatě obstojí. Česká televize by mohla dostat víc volnosti v komerčních činnostech, například v prodeji archivu, licencí a koprodukcí nebo v reklamě na internetu, kterou jí zákon dnes zakazuje. To ostatně sama požaduje. Teoreticky by šlo uvažovat i o oddělení komerčně životaschopných částí, třeba výrobních kapacit, do samostatné společnosti s menšinovým soukromým kapitálem.

Debata o burze dobře ukazuje, oč ve skutečnosti jde. Poplatek, státní rozpočet i burza jsou tři různé odpovědi na otázku, komu má veřejnoprávní televize skládat účty: divákům, vládě, nebo akcionářům. Vláda teď volí druhou možnost, burza by znamenala třetí. Ani jedna z nich přitom sama o sobě nezaručí to podstatné: nezávislost na politicích i na penězích.

Zdroje: Česká televize (rozpočet na rok 2026), MediaGuru.cz, Lupa.cz, zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi, zákon č. 231/2001 Sb. o vysílání. Článek je teoretickou úvahou, nikoli popisem připravovaného kroku. Nejde o investiční doporučení.